Na podzim to bude sedmdesát let, kdy se v Mnichově sešli představitelé Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, aby společně nadiktovali tehdejšímu Československu odstoupení části státního území zejména Německu, ale také Maďarsku a Polsku. NevilleChamberlain po příletu do Velké Británie zvolal „Přinesl jsem vám mír". Byl to velmi krátký mír. Adolf Hitler, usilující sjednotit všechny Němce ve své Třetí říši, ale také vymanit Německo z důsledků porážky v I. světové válce, to dal mnichovským „mírotvůrcům" Chamberlainovi a Édouardu Daladierovi brzy seznat.
Po sedmdesáti letech se mnichovské manýry opět vrátily do světové politiky. Srbský předseda vlády Vojislav Koštunica již několikrát politiku vůči jeho zemi a podporu separatistickým kosovským Albáncům s Mnichovskou dohodou srovnal. Srbové na to mají nepochybně právo. Hrubý tlak, kterému je Srbsko vystaveno od Spojených států, některých zemí Evropské unie, ale také „ministra zahraničí" Evropské unie Javiera Solany až příliš rok 1938 připomíná.
Separatistické Kosovo již uznaly všechny země podílející se na rozbití Československa v roce 1938. Nejdříve Velká Británie a Francie, poté Německo a nyní jako poslední z nich Itálie. Opakují se i farizejská slova. Italský prezident Giorgio Napolitano napsal srbskému prezidentu Tadićovi dopis, kde ho ujišťuje o "pocitech hlubokého, opravdového přátelství k Srbsku." Je to zajisté příklad „opravdového přátelství", které není nepodobné tomu, které k Československu chovali Chamberlain a Deladier.
O podílu Německa na balkánské tragédii není třeba pochybovat. Němečtí představitelé se netajili tím, že na Balkáně mají zájem o nápravu výsledků I. světové války. Ve svých pamětech o tom píše Hans-Dietrich Genscher. Německá vláda se na Balkáně angažovala nejen otevřeně politicky, ale i v zákulisí a ne zrovna čistými způsoby, ať již šlo o vyzbrojování nebo činnost tajné služby, což nakonec v Bundestagu musel přiznat i Klaus Kinkel.
V souvislosti s Genscherovými slovy o nápravě výsledků I. světové války je však také třeba připomenout výroky Javiera Solany z roku 1999, kdy ještě tento bývalý ultralevičák byl ve funkci generálního tajemníka NATO. V souvislosti s rozšířením NATO uvedl, že můžeme uskutečňovat sen, o kterém snili naši dědové a otcové na začátku století. Těžko říct, co tím Solana myslel, sny neupřesnil. V každém případě však hovoří o návratu před Versailskou smlouvu i realitu vzniklou po druhé světové válce. Konečně i v Mnichově šlo o nápravu důsledků Versailské smlouvy.
Mezi tím minimem států, které uznaly separatistické Kosovo jsou dnes již všechny čtyři státy, které se podílely na rozbití Československa v roce 1938. Nemluvě o předcházejícím podílu na vzniklé situaci. Mělo by to být i jistým signálem pro českou politiku, zda se chce podílet připojením k těm, kteří uznají kosovskou nezávislost na rozbití Srbska, které tak silně připomíná situaci Československa a Mnichovského diktátu. Zda se chce se všemi možnými důsledky podílet na návratu na počátek minulého století a popřít tak samotnou existenci naší moderní státnosti.
Chamberlain a Deladier si mysleli, že sjednávají v Mnichově mír a stali se odsouzeníhodnými „mnichovany". Také dnes si mnozí politici v souvislosti s rozbíjením Srbska a pošlapáváním mezinárodního práva mohou myslet, že dělají jediné správné pro „stabilní Evropu". Dříve nebo později je však historie přiřadí ke jménům, která známe ze zářijového Mnichova 1938.