Kosovo, Srbsko
v Evropě

Dějiny     Nedávná minulost     Demografie     Chronologie konfliktů


Kosovo a Metohije - autonomní oblast Jug. Kosovo a Metohije - autonomní oblast Jug.
Zeměpisně:

Kosovo je území na Balkánském poloostrově. Podle vlastní deklarace nezávislosti tvoří stát Republika Kosovo (albánsky: Republika e Kosovës, Republika Kosovo). Podle ústavy Srbska tvoří Autonomní oblast Kosovo a Metohija ( Autonomna pokrajina Kosovo i Metohija, albánsky: Krahina Autonome e Kosovës dhe Metohisë) a je nedílnou součástí Srbska [1]. Hlavním městem je Priština. Od 12. června 1999 byla oblast na základě statusu chráněného rezolucí OSN č. 1244 spravována OSN a Kosovu byla v rezoluci přiznána autonomie v rámci Srbska [2], fakticky ale Srbsko ztratilo nad Kosovem kontrolu. Zdejší Albánci zde záhy vytvořili místní parlament, vládu, jakož i další nezávislé instituce. Kosovský parlament vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát [3], oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj jiných států není jednotný. Země sousedí s Albánií, Makedonií, Černou Horou a Srbskem. Kosovo a Metohije (nebo jen Kosovo), zahrnuje vlastně dvě oblasti: Kosovo a Metohiji. Samotné Kosovo se rozkládá na východě a leží v něm hlavní město Priština a Kosovo pole, místo na kterém se v roce 1389 odehrála významná bitva mezi Osmanskou říši a Srbskem se spojenci. Metohije je v západní části a přiléhá k hranici s Černou Horou a Albánii. Kosovo a Metohije jako území vzniklo teprve po druhé světové válce. Od 19. století do roku 1945 užívali Srbové pro oblast dnešního Kosova a Metohije název Staré Srbsko (Stara Srbija) (tento termín však kromě Kosova zahrnoval také ještě určité kraje v nynějším centrálním Srbsku, Černé Hoře a nynější Makedonii) Jméno Kosova je citlivá otázka, a to jak pro Srby, tak pro Albánce (kvůli významu slova metohije, který svědčí o staletí trvající přítomnosti pravoslavné církve na tomto území), a stalo se tak ještě jedním bodem souboje. Oficiální název Kosova podle ústavy Srbska je Kosovo a Metohije ( (Kosovo i Metohija)), ale UNMIK a nynější vláda Kosova pro celou zemi používají název Kosovo. I v samotném Srbsku se hovorově zpravidla „Metohije“ vynechává, nebo se používá sloučenina Kosmet, nebo zkratka KiM. Rezoluce OSN číslo 1244 také používá název Kosovo. Už od prvotního vyhlášení autonomní oblasti na tomto území (v roce 1945), bylo slovo Metohije součásti jejího oficiálního názvu; ze začátku jako Autonomní Kosovsko-Metohijská oblast (srbsky Autonomna Kosovsko-Metohijska Oblast), později (od roku 1963 jako Autonomní oblast Kosovo a Metohije (srbsky Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija). V roce 1968, údajně jako pokus o zmírnění třenic mezi Albánci a Srby, byl název autonomní oblasti změněn na Socialistická autonomní oblast Kosovo ( Pokrajina Kosovo), čímž Metohije byla vynechána z názvu. Název byl vrácen v roce 1989, teď už bez „socialistická“ - Autonomní oblast Kosovo a Metohije (srbsky Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija). Jméno „Kosovo“ pochází od slovanského slova kos (pták). Jméno „Metohije“ (Metohija) pochází od slova „metoh“ (metoh), které je řeckého původu a znamená církevní statek (velké pozemky v regionu Metohije patřily do znárodnění komunisty církvi - Pećke Patrijaršii Srbské pravoslavné církve). Albánci Metohiji považují za součást širší oblasti Rrafshi i Dukagjinit - což znamená „rovina vévody Dina“ (dle jednoho šlechtice z středověku), a která zahrnuje Metohiji a určité kraje v Republice Albánii. Kosovo - mapa

Geografie

Kosovo je hornaté, s výjimkou údolí řek, kde se nacházejí roviny. Nejvíce hor je na východě území (hřeben Šar Planina, na východě pak hřeben Metohija). Největšími řekami zde jsou Drin, a Sitnica. Nejvyšší hora, ležící u hranice s Albánií měří 2 656 m n. m.


Ekonomika Kosova

Před vleklými nepokoji, bombardováním a válkou byl rozvinut těžební a cementárenský průmysl, hlavní složkou ekonomiky bylo přesto ale stále zemědělství. Dnes je i dříve velmi chudá země kvůli válce na tom ještě hůře. Oficiálním platidlem v zemi je Euro, stejně jako v Černé Hoře, přestože Kosovo není členem eurozóny. Dříve se zde používala německá marka a ještě před ní oficiální jugoslávský dinár

Zeměpisně     Nedávná minulost     Demografie     Chronologie konfliktů

Dějiny:

Území Kosova bylo ve starověku na rozhraní tří indoevropských skupin: Illyrů, Thráků a Řeků. Území se dostalo pod vliv Makedonského království a od 1. století n. l. bylo začleněno do Římské říše, jako součást provincií Macedonia a Moesia. Část obyvatelstva se romanizovala (pozdější Rumuni). Po rozpadu římské říše toto území náleží k východořímské provincii Dacia.

Středověk

V 6. - 7. století
přišli do této oblasti Slované, pozdější Srbové, kteří se stali dominujícím etnikem a vytlačili původní obyvatele a tato oblast se stala základnou jejich nájezdů na Byzantskou říši i budování jejich vlastního státu (viz Srbsko#Středověk). 28. června (15. června dle Juliánského kalendáře) 1389 se zde odehrála jedna z nejvýznamnějších bitev Srbů proti osmanským Turkům, bitva na Kosově poli. Tato krvavá bitva skončila nepříliš výrazným vítězstvím Turků. Osmanský sultán Murad I. byl zavražděn před bitvou ve svém táboře srbským vojákem. Srbský kníže Lazar byl v odvetu popraven po bitvě. V Lazarově armádě bojovali jako spojenci i Albánci - tehdy ještě křesťané. Mezi najatými vojáky byly i české oddíly. Bitva měla tragické následky pro Srby, protože zlikvidovala výkvět srbské šlechty, která mohla klást odpor postupujícím Osmanům. Pod nadvládu turecké říše se tak postupně dostala srbská knížectví i celé Bulharsko. V oblasti, která byla jednou z kolébek srbského státu, vzniklo již v 11. století mnoho klášterů a místo se stalo symbolem boje proti expanzi islámu. Kosovo a sousední Metochii považují Srbové za svůj Jeruzalém. Z kosovského města Prizren ovládal král Dušan Veliký - vrstevník českého krále Karla IV. - velkou část Balkánu a aspiroval na byzantského císaře.
Osmanská nadvláda
Mezi roky 1459 a 1912 bylo dnešní Kosovo částí Osmanské říše. Území Kosova bylo rozděleno na Prizrensky a Vučitrnsky sandžak a později vzikl Kosovský vilájet, v první době se sídlem v Prizrenu a později v Skoplju. Během nadvlády Osmanské říše nad Balkánskými národy, trvající několik staletí, Albánci (podobně jako část Srbů a Chorvatů v Bosně - dnešní Bosňáci) převzali v převážném množství tehdejší 'státní' víru - islám. Srbové se často proti osmanské nadvládě bouřili, avšak jejich povstání bývala zpravidla krvavě potlačena. Po takových povstáních Srbové v několika vlnách kolektivně prchali na sever, do Habsburské monarchie (1. a 2. velké stěhování Srbů), a na vylidněných územích se usazovali příslušníci ostatních národů Turecka (např. Egypťané).
1. pol. 20. století
Území dnešního Kosova bylo až do 1. balkánské války (1912-1913), jako jedna z posledních oblastí na Balkáně součástí Osmanské říše. Kosovo a část Metohije se stalo části Srbska, ale velká část Metohije vlastně byla tu krátkou dobu do první světové války součástí Černé Hory. Brzy poté, v roce 1914 vypukla první světová válka, průběhu které se dočasně poražené srbské vojsko a část obyvatelstva stahovalo přes Kosovo a Metohiji (vlastně přes Metohiji) a Albánii do Řecka. Je zajímavé, že v té době oficiální Srbsko a Albánie měly dobré, až spojenecké vztahy, což ale tak nebylo v terénu. Po konci první světové války v roce 1918, Kosovo a Metohije se staly součástí nově vzniklého království - za začátku unitárního království Srbu, Chorvatů a Slovinců, později Království Jugoslávie, a to Zetské bánoviny ('Černohorská' bánovina) a Vardarské bánoviny ('Makedonská'). Střety jugoslávských ozbrojených složek a albánských ozbrojenců, trvaly ale až do roku 1920, ale ani poté nebyl v Kosovu klid. V roce 1941 Jugoslávie kapitulovala, a Kosovo zabrala Itálie. Itálie ho připojila k svému loutkovému státu - Velké Albánii (spolu s částmi Černé Hory, nynější Makedonií a Řecka).
2. pol. 20. stol.
Autonomní oblast byla na území Kosova vyhlášena poprvé v roce 1945, jmenovala se Autonomní Kosovsko-Metohijská oblast (Autonomna Kosovsko-Metohijska Oblast). Poté byla několikrát přejmenována, a sice: roku 1963 na Autonomní oblast Kosovo a Metohie (Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija), roku 1974 na Socialistickou autonomní oblast Kosovo (Socijalistička Autonomna Pokrajina Kosovo) a v roce 1970 zpět na Autonomní oblast Kosovo a Metochie (Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija). 90. léta V roce 1988 Srbsko jednostranně zrušilo ústavu autonomního Kosova z roku 1974 a fakticky zrušilo do většinovou albánskou samosprávu (údajně proto, že orgány Kosovské autonomní republiky nebyly s to čelit albánské iredentě a terorismu). Albánci, kteří byli zaměstnáni ve státních institucích, nechtěli akceptovat novou ústavu a sabotovali ji, načež byli propouštěni z práce v úřadech (u policie, u soudů, ve správních orgánech, na školách apod.). Odpovědí byl sílící boj kosovských Albánců jednak proti jugoslávským úřadům, jednak prudké zhoršení jejich vztahů s ostatními etniky, zejména Srby. Roku 1989 byla založena Demokratická liga Kosova LDK, do jejíhož čela se zakrátko dostal Ibrahim Rugova. Podíl Albánců rostl stále rychleji a mezi etniky začaly stále častěji propukávat násilné střety.
Dne 2. července roku 1990 parlament Kosova v Prištině vyhlásil nezávislost na Jugoslávii, během několika dnů byl však vedením země rozpuštěn a nahrazen novou regionální vládou, ve které byl jen jediný Albánec. Ještě v prosinci roku 1990 proběhly volby do parlamentu, Albánci je ale bojkotovali. Nový parlament však nevydržel dlouho – v březnu roku 1991 byl odvolán, protože hlasoval proti srbskému stanovisku. V 90. letech vznikly neformální struktury Kosovských Albánců, včetně neoficiální univerzity, poté co byla prištinská albánská univerzita rozpuštěna. [4] V květnu roku 1992 vyhlásila LDK parlamentní a prezidentské volby, kterých se zúčastnilo 88 % voličů albánské národnosti a v nichž LDK dle očekávání vyhrála. Situace se vyostřovala a v průběhu 90. let došlo k řadě jednání na mezinárodní úrovni. Vzhledem k vývoji v Kosovu se odstupující Bushova vláda 25. prosince zavázala, že Spojené státy jsou v případě nutnosti připraveny zasáhnout. Tento závazek pak v lednu 1993 potvrdil nastupující americký ministr zahraničí Warren Christopher. Mezitím se v Kosovu zformovala Demokratická liga Kosova (LDK), která pod vedením Ibrahima Rugovy vytvořila stínové albánské instituce a mírovým způsobem usilovala o nezávislost. Napětí v Kosovu stále narůstalo. 14. prosince 1995 byla v USA podepsána Daytonská dohoda, která uznala Svazovou republiku Jugoslávii v jejich dosavadních hranicích, tedy včetně Kosova. To oslabilo politiku LDK, ale zároveň to k radikalizaci albánského odporu. V roce 1996 vznikla oficiálně albánská ozbrojená organizace Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), která postupně zahájila ozbrojený odpor. Její financování probíhalo zejména prostřednictvím organizovaného zločinu v evropských zemích, zejména obchodu s drogami a „bílým masem.“ [5] Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UCK a jugoslávským státem. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UCK jako „nepochybně teroristickou organizaci,“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. V průběhu války docházelo k oboustrannému teroru na civilním obyvatelstvu i k oboustrannému vyhánění lidí z domovů. Nicméně podle zprávy německých zpravodajských agentur srbské operace byly namířeny proti povstalcům nikoliv proti etnickým Albáncům jako celku.[zdroj?] Život v ve východní části země a v Prištině probíhal relativně normálně. [6]
24. června 1998 došlo k tajné schůzce zástupců USA a UCK v Juniku, což se však neutajilo a podkopalo to důvěru Srbů v americkou zahraniční politiku. V září zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO, které 13. října dalo Miloševičovi ultimátum, aby stáhl svá vojska z Kosova. Jakmile se jugoslávská armáda stáhla, UCK obsadila rozsáhlá území, na kterých začala provádět genocidu nealbánského obyvatelstva. Během prosince její útoky eskalovaly a tak v lednu 1999 zahájila jugoslávská armáda další ofenzívu. V únoru a březnu byla pod záštitou mezinárodního společenství zahájena jednání mezi Srby a Albánci, která však skončila s ohledem na podmínky Rambouilletské smlouvy, podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit, fiaskem.

Nedávná minulost a současnost:

Předvečer kosovské války
Významným mezníkem v kosovské historii se stalo podepsání Daytonské dohody 14. prosince 1995, která potvrzovala rozpad Jugoslávie, ale nepočítala s Albánci v Kosovu, protože Kosovo nemělo status svazové republiky. Tento fakt vedl k radikalizaci odporu kosovských Albánců a vzniku Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), která nejprve prováděla teroristické útoky proti policejním stanicím, úřadům a institucím, poté sváděla i drobné potyčky se srbskými policejními jednotkami. V lednu 1998 se objevily informace, že se Milošević chystá posílit vojenskou přítomnost v Kosovu. Spojené státy potvrdily svůj závazek případné intervence, načež se jim dostalo z jugoslávské strany ujištění, že akce proti UÇK budou probíhat zdrženlivě. Na přelomu února a března se však potvrdil opak, když srbské polovojenské jednotky v okolí Prekazu zmasakrovaly několik desítek civilistů v řadě vesnic.[zdroj?] Srbské operace pochopitelně vedly k radikalizaci etnických Albánců a posílení UÇK, která stejně jako srbské polovojenské oddíly prováděla v opačném gardu masakry Srbů a vypalovala srbské vesnice. Kosovská osvobozenecká armáda se postupně dostávala do popředí a z rozhodování o Kosovu vytlačovala umírněné představitele demokratických sil, v jejichž čele byla Demokratická liga Kosova pod vedením Ibrahima Rugovy. UÇK začala dokonce likvidovat i některé své oponenty uvnitř i vně své organizace, kteří nesouhlasili s jejím postupem. V mezinárodním měřítku se kosovským problémem začala zabývat tzv. Kontaktní skupina (složená ze Spojených států, Spojeného království, z Francie, Itálie, Německa a Ruska). Shledala, že Milošević o vnitrostátních problémech odmítá jednat a schválila částečné sankce; postoj Ruska ale zabránil přijímání dalších kroků.
Konflikt v Kosovu
Po stupňujících se útocích srbských jednotek a vypálení dalších albánských vesnic byla z podnětu Spojených států věc přesunuta přímo na jednání Severoatlantické aliance, neboť Rada bezpečnosti OSN byla ztupena ruským vetem. Spojené státy pak i v rámci NATO zastávaly vůdčí úlohu. Cílem vyjednávání bylo nastolení příměří a stažení srbských posil, ovšem výsledek se nedostavil. UÇK, snažící se pravděpodobně vyvolat mezinárodní zásah, zahájila v červenci 1998 ofenzívu, jež však katastrofálně selhala a srbskou protiofenzívou se podařilo povstalecké jednotky značně oslabit, což ale zvýšilo pravděpodobnost, že by Albánci přistoupili na jednání. Situaci se pokusilo podchytit NATO, které Miloševiće chtělo přinutit vyjednávat o kosovské autonomii a stažení vojsk, jinak hrozilo použitím síly. 23. září stanovila několik podmínek také RB OSN. Odpovědí byl masakr v Gornje Obrinje z 30. září, během nějž bylo brutálním způsobem zavražděno asi 20 civilistů.[zdroj?] NATO 13. října 1998 reagovalo schválením možného použití síly a dalo Miloševićovi čtyřdenní ultimátum. Požadavky byly následující: omezení počtu vojenských a policejních jednotek v Kosovu do 10 dnů, rozmístění 2000 pozorovatelů OBSE, povolení přeletů letadlům NATO nad Kosovem, uspořádání voleb do 9 měsíců, vytvoření multietnické policie, spolupráce s Mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny a jednání o autonomii. Milošević se rozhodl podmínky přijmout. Ačkoliv se vyplnění požadavků neočekávalo, bylo alespoň zabráněno humanitární katastrofě v souvislosti s nadcházející zimou. Obě strany využily přechodného míru k přípravě – Milošević dosadil do bezpečnostních sil radikální velitele a UÇK přijímala nové bojovníky a dovážela zbraně z Albánie. I když docházelo k drobným potyčkám, všeobecně se očekávala až mohutná jarní ofenzíva. Napětí se ale zvýšilo již 16. ledna 1999 po tzv. masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito asi 45 civilistů. Srbské orgány s touto interpretací nesouhlasily a tvrdily, že těla Albánců byla upravena tak, aby to vypadalo jako těla civilistů.[5] Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai, který měl později možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE, zjistil, že na místě činu byly uskutečněny změny, takže někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami.[5] Spojené státy i Severoatlantická aliance si byly vědomy, že je nutná přítomnost jednotek NATO v Kosovu, aby UÇK odzbrojila a přitom nebyli kosovští Albánci beze zbraně vystaveni srbským jednotkám. NATO současně vyvinulo myšlenku leteckých útoků a na základě této hrozby dalo Miloševićovi ultimátum k zahájení srbsko-kosovských rozhovorů. Začátek jednání byl naplánován na počátek února do francouzského Rambouillet. Albánská delegace, pod vedením poměrně neznámého velitele UÇK Hashima Thaçiho, nakonec souhlasila s odzbrojením UÇK, autonomií v rámci Jugoslávie a přítomností NATO. Hashim Thaçi se však k podpisu nezavázal a řekl, že se albánská delegace vrátí na jednání do Francie 15. března. Z jeho výroků bylo cítit, že doufá v odmítnutí Bělehradu,[5] což se nemýlil, protože Srbové přítomnost sil Severoatlantické aliance odmítali a dohodu z Rambouillet jako celek nepřijali. 19. března pak srbské jednotky zahájily ofenzívu. Mezitím Spojené státy, páteř případných vojenských operací, schválily použití síly v Kosovu a 23. března mohly začít letecké útoky NATO na Jugoslávii. Srbskými cíli měla být především likvidace UÇK, změna etnické rovnováhy[zdroj?], zastrašení Albánců a vznik humanitární krize, která by vedla k rozdělení oblasti.[zdroj?] Slobodan Miloševič však v rozhovoru pro Washington Times popřel, že by jeho pravidelné jednotky prováděly etnické čistky. Bulharskými tajnými službami byl však zpracován podvrh - tajný plán na vyhnání Albánců "Operace Podkova," který měl Srbsko v tomto směru diskreditovat.[5] Srbské akce proti jednotkám UÇK byly rychlé a agresivní. Docházelo i k dalším akcím polovojenských srbských jednotek vůči Albáncům i jednotek UÇK proti Srbům, k dalšímu vypalování a zabíjení; nově navíc také k zabavování dokladů a násilnému odsunu Albánců za hranice Jugoslávie. Obnovená válka v Kosovu současně připravila o domov na 500 000 jeho obyvatel.[zdroj?]
Zásah NATO
Dne 24. března 1999 zahájilo NATO vojenské útoky proti vojenským a strategickým cílům v Kosovu, nazvané jako Operace Spojenecká síla. Jestliže při předcházejících bojích uprchlo do okolních zemí zhruba 150 tisíc Albánců, pak za 78 dní bombardování NATO činil počet albánských uprchlíků hrozivých 863 tisíc. I když měla v té době UCK 100 000 mužů a disponovala materiální a leteckou pomocí NATO, nedokázala srbskou armádu porazit.[7] Situace se však z mezinárodního hlediska dále nevyvíjela. Podle odhadů by si invaze do Kosova vyžádala na 100 000 mužů. Klíčové tedy bylo přesvědčit Rusko, odblokovat RB OSN a následně diplomaticky zatlačit na Miloševiće ze všech stran. Vyjednávání se zúčastnila dvojice Martti Ahtisaari a Viktor Černomyrdin. Mezitím byli 27. května Milošević a tři další jugoslávští představitelé obviněni z válečných zločinů. Na začátku června Rusko ustoupilo. Posléze Černomyrdin a Ahtisaari odcestovali do Bělehradu přesvědčit Miloševiće, který 3. června přistoupil na dohodu. 9. června začalo stahování vojsk z Kosova a 10. června NATO ukončilo bombardování Jugoslávie. Podle britského historika Johna Keegana je kosovská válka důkazem, že válku lze vyhrát i jen ze vzduchu. Vzápětí byla schválena rezoluce RB OSN, která umožnila vstup vojsk OSN na území Kosova. Problém nastal záhy, když Rusko žádalo vytvoření vlastního sektoru na severu Kosova a chystalo se tam vyslat své jednotky. Nedošlo totiž k žádnému jednání o ruské roli v Kosovu. Transportní letadla ale nedostala povolení přeletu od Maďarska, Rumunska ani Bulharska, tedy od členské země a 2 kandidátských zemí NATO. Výsledkem dodatečné dohody bylo rozmístění ruských jednotek v rámci amerického, francouzského a německého sektoru. Přítomnost NATO sice přiměla demobilizaci UÇK pouze jen naoko, ta byla přejmenována jako Kosovský ochranný sbor (TKM). Část výzbroje byla sice předána vojskům NATO, ale mezi Albánci bylo ještě stále dost zbraní na to, aby se mohly uskutečnit odvetné akce etnických Albánců vůči Srbům. V Kosovu došlo k etnické čistce nejen Srbů, ale i Černohorců, Chorvatů, Bosňáků, Romů, Goranců a dalších nealbánců. Lidé z těchto skupin byli pod pohrůžkami vyháněni ze svých domů, někteří byli zavražděni, uneseni, jiní nečekali na teror a uprchli sami. Do Kosova začali přicházet nekontrolovaně Albánci z Albánie, kde loupili a zabavovali majetky utečenců.[5]
Pod správou OSN
Místo srbské vlády podle rezoluce č. 1244 RB OSN spravuje Kosovo mise OSN (UNMIK - United Nations Mission in Kosovo), na klid v Kosovu (bezpečnost srbské menšiny) dohlíží jednotky NATO pod označením KFOR (Kosovo Force). Ani po obsazení Kosova vojsky NATO a ustanovení Kosovské mise OSN (UNMIK) se situace v Kosovu nevyvíjela podle očekávání. Již v únoru roku 2000 dostala OSN zprávu, že Kosovský ochranný sbor (TKM) ilegálně zatýká občany, vede vyšetřování, prohlíží občany a zabavuje jim jmění, vynucuje ilegální daně a placenou ochranu, vyhání lidi z jejich majetků.[5] Představitelé odboru ochrany lidských práv požadovali, aby UNMIK a KFOR trvaly na splnění dohod, podle nichž se TKM nesmí chovat jako policie a musí zůstat apolitická. UNMIK a KFOR však nebyly ochotny vyžadovat plnění vlastních nařízení, protože se obávaly střetu s přeměněnou UÇK, která byla ještě donedávna na seznamu teroristických organizací. TKM (bývalá UÇK) začala stále více vytlačovat demokratické síly z rozhodování o Kosovu a posílila svůj vliv na obchodu s drogami, "bílým masem," zbraněmi a kradenými auty. Fyzicky likvidovala nejen nepohodlné albánské novináře a politické oponenty, ale začaly se provádět čistky ve vlastních řadách, kdy byli vražděni i někteří nepohodlní velitelé UÇK. Docházelo též k mafiánské válce mezi jednotlivými klany navzájem. Represe ze strany UÇK, spojené s organizovaným zločinem, se dotklo i soudního systému a drtivá většina albánských soudců se bála soudit trestné činy Albánců[5]. Pokračovaly etnické čistky vůči nealbáncům, násiní bylo použito i proti Albáncům, kteří byli označeni za "zrádce." Také docházelo k dalšímu vypalování srbských pravoslavných kostelů a středověkých monastýrů [8], které bylo zahájeno již v době bombardování Jugoslávie a které vyvrcholilo tzv. "Druhou křišťálovou nocí" v březnu 2004.[9] Byly podnikány útoky proti vojákům KFOR, kdy docházelo zejména k odstřelování konvojů této mise či byly nastražovány miny. TKM též začala podněcovat, vyzbrojovat albánské separatisty v sousedním Srbsku a Makedonii, posílala tam své ostřílené velitele, Národní osvobozenecké armádě Makedonie dodávala zbraně. Svou roli ve vývoji situace hrálo předstírání mezinárodních sil, že bojovníci UÇK byli odzbrojeni. Jednotky KFOR sice podnikly razii proti vlastníkům nelegálně držených zbraní, ale její výsledky byly tristní a to i přesto, že existovaly podložené zprávy o tom, že do Kosova proudí ilegálně stále větší množství zbraní. Mezinárodní organizace rezignovaly na politiku, jenž by dočasně např. formou protektorátu zřídila v Kosovu demokratické instituce, které nakonec požadovali i samotní obyčejní Albánci. Místo toho přijala vůči bývalé UCK politiku appeasementu. [5] KFOR se dostala do podřadné role "hlídačů," kteří měli od sebe oddělovat Albánce od živořících nealbánských menšin. A ani toto se jí vždy nedařilo. Po pádu Miloševičovy vlády v Jugoslávii byl zpracován plán stabilizace, který byl schválen jak novou jugoslávskou vládou, tak i Evropskou unií, Washingtonem i Moskvou. Představiteli bývalé UÇK, která se stala fakticky vůdčí silou v Kosovu byl prakticky odmítnut. Někteří světoví politici se sice v průběhu mise v Kosovu stále snažili o to, aby bylo dodržováno usnesení Rady bezpečnosti č. 1244 a aby si mezinárodní organizace zjednaly pořádek, ovšem bezvýsledně. Mise UNMIK a KFOR v Kosovu nebyla schopna dosáhnout jediného reálného cíle - ani bezpečí lidí, ani svobodného pohybu, nemluvě o vytváření podmínek pro rozvoj demokratických institucí v multietnické společnosti. Jediným hmatatelným výsledkem poliky vůči Kosovu je přísun peněz z EU. Vládu v Kosovu tak fakticky převzali politici, kteří jsou úzce spjati s bývalou UÇK a mezinárodním organizovaným zločinem. Tyto struktury sice vytvořily navenek zdání demokracie založením politických stran, ovšem reálnou moc v zemi drží kosovská mafie. Vyhlášení nezávislosti
Nezávislost Kosova na mapě
Parlament autonomní oblasti vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát, [3] oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj ostatních států není jednotný. Nezávislost Kosova již uznaly Spojené království, Francie a Itálie, brzké uznání přislíbilo Německo.[10] Slovy ministryně zahraničí Riceové uznaly oficiální samostatnost Kosova i Spojené státy. S nimi také Turecko. [11] Rychlé uznání přislíbily i Albánie a Irsko. Proti uznání samostatného státu Kosovo vystupují zejména Srbsko, Rusko, dále například Řecko, Španělsko, Kypr, Rumunsko, Bulharsko, Slovensko. Srbská pravoslavná církev vyzvala vládu, aby do Kosova vyslala armádu. [12]
Ministr zahraničních věcí České republiky Karel Schwarzenberg prohlásil, že jeho úřad uzná nezávislost Kosova, až tak učiní většina evropských zemí a v případě zodpovědného chování nejvyšších kosovských činitelů.[13] Proti uznání nezávislosti se vyjádřili například prezident Václav Klaus,[14] Jiří Paroubek, Miloš Zeman, Miloslav Ransdorf.[15] * Podporu odtržení Kosova od Srbska přirovnávají její mnozí odpůrci k novému Mnichovskému diktátu

Zeměpisně     Dějiny     Nedávná minulost     Chronologie konfliktů


Demografie a její historie:

Kosovo a Metohije - demografie Etnické složení Kosova V roce 2007 činil podíl Albánců v Kosovu podle Statistického úřadu Kosova 92 %, zatímco Srbů bylo 5,3 %, přičemž Srbové byly soustředěni zejména na severu země.[21] Dalšími etniky jsou zejména Goranci a Černohorci. Historie demografie Kosova Je značně obtížné stanovit starší vývoj počtu obyvatel Kosova a poměr „národností“ v něm, něboť národnost byla ve starších časech fakticky neexistující či nedůležitý pojem. Osmanská říše dělala svá sčítání primárně podle náboženství, takže krom toho, že její sčítání nejsou považována za nejpřesnější, je nutno z nich potřebné údaje složitě dedukovat, přičemž výsledné odhady jsou snadno zpochybnitelné. V 19. století se už objevuje na scéně pojem národ a je věnována větší pozornost etnickému Kosovo a Metohije - demografie původu a jazyku obyvatel a to jak od tureckých úřadů (jejichž údaje jsou ovšem i nadále hodnoceny jako nepřesné a nerealistické), tak od různých evropských zeměpisců. Jednotlivé práce se ovšem mezi sebou dost liší, někdy udávají jako převažující etnikum Srby, jindy Albánce. Změny podílu dvou nejpočetnějších etnik na celé kosovské populaci ve 20. století První moderní census se v Kosovu odehrál v roce 1921. Ten registroval 439.010 obyvatel, z toho 280.440 Albánců (tj. 63,9 % všech obyvatel). Podobné výsledky vykázalo i sčítání lidu z roku 1931, které registrovalo 552.064 obyvatel, z toho 347.213 ?lbánců (62,9 %). Za druhé světové války, kdy se Kosovo stalo součástí Velké Albánie, bylo zhruba 100 tisíc Srbů vyhnáno a 10 tisíc zavražděno, čímž došlo ke snížení srbské populace (část vyhnaných se po válce ovšem vrátila). Někteří srbští historikové tvrdí, že v průběhu druhé světové války se do Kosova přistěhovalo až 100 000 Albánců z Albánie, tento údaj je ovšem patrně značně přehnaný. V letech 1948-1968 podíl Albánců (asi 67 %) a Srbů (asi 23 %) podle z cenzů pocházejících oficiálních údajů jugoslávských úřadů nejprve pouze mírně kolísal, ale později klesající porodnost Srbů a jejich stěhování se za lepší prací do Srbska vedly od počátku 60. let k postupně stále výraznější změně poměru obyvatel ve prospěch Albánců. V roce 1971 již podíl Albánců vzrostl na 73,7 %, zatímco podíl Srbů poklesl na 18,4 %. Ještě drastičtěji klesal podíl Černohorců. Rostoucí etnické napětí v zemi gradovalo na konci 80. let a vedlo k dalšímu zrychlení etnických změn, když zesílil počet odcházejících Srbů, kteří teď kromě ekonomických podnětů měli i pádné politické důvody, proč se z Kosova odstěhovat. Na konci 90. let přerostlo mezietnické napětí do otevřeného násilí a bojů mezi jugoslávskými bezpečnostními silami a albánským hnutím odporu. Obě strany přitom začaly používat teroristické metody, byť jugoslávská strana byla zpočátku v tomto ohledu zdrženlivější. V roce 1999 sílící proud uprchlíků způsobených boji a nyní již i cíleným terorem jugoslávské armády, která zahájila cílené etnické čištění některých částí Kosova[zdroj?], vyústil v tzv. operaci Spojenecká síla - útok leteckých sil NATO na Jugoslávii. Během bojů mezi jugoslávskou armádou a Kosovskou osvobozeneckou armádou uprchlo ze země 150 tisíc Albánců, během intervence NATO dalších 863 tisíc Albánců. Tito se po ukončení bojů a obsazení země vojsky NATO do země vrátili. Počet nealbánských uprchlíků, jejichž masový exodus začal s ústupem jugoslávské armády a byl podpořen i některými excesy ze strany UCK, je těžké odhadnout, k současnému datu se udává v rozmezí 65-250 tisíc. Řada z nich se ovšem navzdory garancím mezinárodní správy Kosova nevrátila a ani to neplánuje.

Chronologie konfliktů mezi Srby a Albánci

Kosovo po generace považují za vlastní zemi jak Albánci, tak Srbové. Zatímco Albá1nci tvrdi, že jako potomci starověkých Ilyrů žili na tomto místě již dávno před příchodem Slovanů, Srbové považují území Kosova se svými středověkými hrady a pravoslavnými kláštery za kolébku své kultury a státnosti.

8. června 1389
Kořeny konfliktu mezi Srby a Albánci v Kosovu sahají až do 14. století. Po prohrané bitvě s Osmanskou říší na Kosově poli. 8 června 1389 srbské království ztratilo nejen území Kosova, ale s porážkou vojsk prince Lazara se zároveň otevřela brána pro více než 500 let turecké vlády na Balkáně.

konec 17. století
Hromadný odchod Srbů z Kosova začal na konci 17. století po nevydařeném protitureckém povstání. Osmanská říše pak vylidněné území kolonizovala nábožensky spřízněným albánským etnikem, které se většinou hlásilo k islámu. PřestožEe se Srbové postupně ocitli v Kosovu v menšině, nikdy nepřestali považovat jeho území za součást historického Srbska.

rok 1918
Srbové získali kontrolu nad Kosovem až po založení nového státu Jugoslávie v roce 1918, kdy se také mnoho z nich znovu usadilo v Kosovu. Díky převažujícímu srbsko-chorvatskému sporu se během meziválečného jugoslávského království (1918-1941) problém kosovských Albánců výrazně neprojevil.

léta 1941-1944
Národnostní emancipace Albánců vzrostla až v letech 1941-1944, kdy byla většina území Kosova formálně přičleněna k tzv. Velké Albánii, spravované Itálií. Po obnovení Jugoslávie dostala provincie

3. září 1945
status autonomní oblasti s názvem Kosovo-Metohnija (1970-1990 pouze Kosovo). Během 50. let zemřelo při potyčkách mnoho místních nacionalistů.

rok 1974
Po bouřích v roce 1968 za republikový status Kosova byla v roce 1974 autonomie zakotvena v nové ústavě. Oblast se stala prakticky státem ve státě ( Srbské socialistické republice). Mělo svou vlastní ústavu, zákonodárný orgán a vládu a dokonce právo uzavírat mezinárodní smlouvy. Kosovo však nemělo právo na sebeurčení, to ústava zajišťovala jen státotvorným národům jugoslávské federace a jejich republikám. Kosovo a Metohije - demografie
Etnické složení obyvatelstva se rychle měnilo. Zatímco v roce 1929 v Kosovu sídlilo 61% Srbů a černohorců, v roce 1961 už převažovali s 67% Albánci. Ani velká míra autonomie nestačila radikální části kosovských Albánců. Na jaře roku 1981 začaly nepokoje mezi studenty na univerzitě v Prištině, které přerostly v demonstrace a krvavé srážky za přeměnu Kosova ve svazovou republiku. Celá 80. léta poznamenaly různé teroristické akce Albánců a tvrdé zákroky Bělehradu proti separatistům.

březen 1989
V březnu 1989 byla vyhlášena nová srbská ústava. Ta ponechávala Kosovu územní a kulturní autonomii, ale odepírala mu atributy státu.

rok 1990
Nová vlna nepokojů vypukla začátkem roku 1990 a srbská skupština (parlament) 26. =června 1990 zrušila autonomní status oblasti. Poslanci albánské národnosti kosovského parlamentu vyhlásili 2. července 1990 nezávislost na Srbsku v rámci jugoslávské federace. Bělehrad reagoval rozpuštěním kosovského zákonodárného sboru, výkonné rady (vlády) a zavedením tzv. nucené správy.

Začátkem září 1990
Albánci vyhlásili jednostranně samostatnou ústavu podle níž se oblast stala Kosovskou republikou v rámci Jugoslávie. Tajné referendum z roku 1991 vytvoření republiky schválilo, ale Bělehrad ani žádný jiný stát, s výjimkou Albánie, tento útvar neuznal. Kosovští Albánci si posléze vytvořili paralelní struktury od školství až po parlament a vládu.

květen 1992
V květnu 1992 se konaly ilegální volby prezidenta a 130 členného kosovského parlamentu, v nichž jasně zvítězil Demokratický svaz Kosova (DSK) a jeho předseda, spisovatel Ibrahim Rugova, který byl prohlášen prezidentem.

rok 1993
V roce 1993 zesílily snahy srbské vlády na posrbštění Kosova a mnoho místních Albánců bylo donuceno k emigraci.

rok 1996
Situace se ještě zostřila v roce 1996, kdy se o slovo přihlásily různé teroristické skupiny v čele s Kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK) a začaly se zintenzivňovat různé teroristické útoky a ozbrojené incidenty. V té době se rovněž ozval požadavek na vyhlášení "neutrálního a nezávislého kosovského státu", který by měl zahrnovat i území makedonských Albánců.

rok 1999 ( březen - červen)
Bombardování Srbska včetně Kosova letadly NATO. Jestliže při předcházejících bojích uprchlo do okolních zemí zhruba 150 tisíc Albánců, pak za 78 dní bombardování NATO činil počet albánských uprchlíků hrozivých 863 tisíc. Tedy vpravdě genocida pod vlajkou NATO.

březen 2004
Od roku 1999 byli Srbové systematicky zastrašováni a vyháněni, z Albánie se do Kosova (pod ochrannou rukou KFOR - vlastně NATO) hrnuly nekontrolovaně zástupy Albánců a zabíraly vypleněné a Srby opuštěné majetky. "Druhou křišťálovou nocí" v březnu 2004.[9] docházelo k dalšímu vypalování srbských pravoslavných kostelů a středověkých monastýrů [8], které bylo zahájeno již v době bombardování Jugoslávie a které nyní vyvrcholilo. Byly podnikány útoky proti vojákům KFOR, kdy docházelo zejména k odstřelování konvojů této mise či byly nastražovány miny. TKM též začala podněcovat, vyzbrojovat albánské separatisty v sousedním Srbsku a Makedonii, posílala tam své ostřílené velitele, Národní osvobozenecké armádě Makedonie dodávala zbraně. Svou roli ve vývoji situace hrálo předstírání mezinárodních sil, že bojovníci UÇK byli odzbrojeni.

únor 2008
Kosovský parlament vyhlásil jednostranně suverenitu na území Kosova po několikaměsíčním "vyjednávání" se Srbskou vládou, která nabízela jak úk¨plně nejširší autonomii oblasti, tak rozdělení Kosova na Srbskou a Albánskou část. Vedení Kosovské vlády ovšem mělo vzor pro své "jednání" v jednání K. Henleina s čs vládou v r. 1938 - tedy odmítat vše.

duben 2008
USA jsou zklamány, že Kosovo uznalo dosud jen 34 států (z cca 190 členů OSN), zatímco oni počítali alespoň s 90.


Zeměpisně     Dějiny     Nedávná minulost     Demografie